středa 13. července 2016

Jizerky 2016

Měli jsme se nádherně. Všechna očekávání splněna, energie nabita, fyzička prověřena.

Odjezd jsme sice zase trošku nezvládli (no dobře, všechno mi to děsně trvá, zvlášť když se jede autem a netlačí mě čas odjezdu). Což kromě mého muže nikomu až tak nevadilo, jen jsme pak měli trochu méně času na zastávku v přenádherné Litomyšli.


Těšila jsem se tam už dlouho, v podstatě od doby, kdy náš kamarád Robert, nadšený pro geografii města, zmínil, že v tomhle městě skvěle pracují s vodou a že by se od nich mohli všichni spoustu věcí učit. Mají tam jen jeden trochu větší potok, takže mě ta voda fakt zajímala. 

Oni to tam ale fakt umí: od kašny s vodním rozprašovačem a se sochami Olbrama Zoubka v klášterních zahradách, přes kubistické pidipotůčky v zámeckém parku, po zrekonstruované napájedlo s moderním můstkem na okraji pod zámkem. Celkově tam umí skloubit krásnou (a většinou citlivě opravenou) architekturu s tou moderní. Všechna veřejná prostranství mají krásně a většinou i originálně upravena, radost procházet. Jak jsem už psala, neměli jsme moc času, ale tak nějak jsme pochopili, že různí umělci navrhli po městě různé lavičky, některé byly opravdu vydařené. Co mě ale opravdu mrzí je, že jsme nestihli stezku pro děti Litomyšlení na Zámeckém návrší. Je prý vydařená. Tak že bych příště ráno přece jen krapet zrychlila?


 
Druhý den už jsme vyrazili "do hor". Jizerky jsem si pamatovala z běžek jako táhlé dlouhé kopce, nic moc náročného. My ale byli na jejich severním konci, kde jsou prudké skalnaté svahy rozřezány nejvyššími českými vodopády. Měla jsem strach, jestli asi desetikilometrovou trasu Klárka zvládne a nakonec jsem měla problém spíše já. Stoupání bylo opravdu naprudko, Klárka skákala po kamenech a lezla všude možně a já funěla s mým několik měsíců netrénovaným všude překážejícím břichem trapně někde vzadu. Že nebudu na horách stačit pětiletému dítěti, to jsem fakt nečekala. Výhledy z vyhlídek byly nádherné, jen se moc neslučovaly s mým strachem z výšek. "Já jsem ti mami říkala, že tam nemáš chodit! " :)



Sestup dolů do Hejnice kolem vodopádu Štolpichu už Klárku tak moc nebavil, cesta byla trapně rovná a široká (Němci tady všude už před více než sto lety vybudovali spousty krásných cest, ani se mi nechtělo věřit jak se jim to s tehdejší (ne)technikou mohlo podařit), zachraňovaly to naštěstí kešky Geocachingu a v cíli slíbená zmrzlina. Já padla na lavičku před hejnickým klášterem a když Klárka oběhla asi deset koleček kolem klášterního parku s tím, ať jí počítám čas, definitivně jsem se uklidnila, že tady děti fakt nestrháme...






Další den jsme výlet na Frýdlantské cimbuří zahájili hned zkraje skoro dvouhodinovou čvachtačkou v Černém potoce. Někomu před námi se tam nejspíše roztrhl náhrdleník, takže holky rýžovaly korálky a bylo o zábavu postaráno. Ani tradiční domeček z větví nesměl chybět. U potoka sluníčko, na Hajním kostele zlověstná mlha a nahoře pod Cimbuřím bouřka. Asi se to podle něčeho cimbuří jmenuje, že :) Obešlo se to naštěstí jen s pár (naštěstí vzdálenými) hromy, déšť jsme přečkali pod převisem a byli moc rádi, že jsme kvůli dešti nezaveleli k ústupu. Protože cesta od Cimbuří k Poledním kamenům stála za to. Všude skály, Klárka nadšená z lan a žebříků, mrak pomalu odcházel a my během pár minut získali výhled na celé ty placaté Jizerky jak je známe z běžek. Krása. Cestou dolů "zase vodopád!" Černého potoka. Klárku vodopády  celkově moc nezaujaly, navíc začala vyžadovat oběd. Namazaný rohlík ji nějak nestačil nebo co. Po kom to dítě asi je :)?



Ve středu jsme vyrazili do Jindřichovic pod Smrkem okouknout žijící skanzen. Představovali jsme si soubor domů, ono ale ve skutečnosti jde jen o jeden dům a maličkatý větrný mlýn nad ním. Tak trochu alternativní nadšenci dům opravili, snaží se v něm žít v souladu s přírodou a pořádají tu různé akce pro děti i pro dospělé. Poslechli jsme si historii (kterou nám k velkému překvapení přišla povykládat Karlova sousedka z Pelhřimova :)), zjitili co je to podstávkový dům a okoukli jim hliněnou pec. Holky poňuchňaly neskutečně přítulné kotě, pádlovaly na pidirybníčku a prolezly všechny homemade lanové překážky co tam měli. Zároveň stihly Karla i přemlouvat, aby jim je na zahradě taky postavil, tak jsem zvědavá. Ne že bych mu nevěřila, že je neudělá, spíše moc nevím kam se na naší pidi zahradě zaskládané stavebním materiálem vejdou..





Taky stezku pro děti v Oldřichovském sedle, kterou mají na svědomí myslímže Lesy ČR, jsme si nemohli nechat ujít. Cestou jsme okoukli zříceninu kostela (je prý zříceninou už z dob husitských válek, nechápu jakým zázrakem pořád stojí) a pak už se kochali skalami a nekonečnými bukovými lesy nad Oldřichovským sedlem. Holky tyhle stezky milují, Klárka běžela od cedule k ceduli. Terezka to brzo zalomila v nosičce, své dvě až tři odpolední hodinky šlofíka, které ji poslední dva dny chyběly, si musela alespoň trošku dohnat. Kdo pozná skálu jménem Gorila?



Spali jsme v Singltrek penzionu U všech andělů v Novém městě pod Smrkem, kde jsme si užívali luxusu jediných hostů (v hodně ohledech je skvělé jet na dovolenou ještě před začátkem prázdnin). Já si každé ráno labůžila u švédských stolů, Karel si každé ráno přivstal, nasedl na kolo a projel si svých dvacet až třicet kilometrů na místních vyhlášených singltrecích. Na snídani byl zpátky a jelo se na výlet. 


Ve čtvrtek jsme okoukli město Frýdlant. Opravdu jen okoukli, delší dobu jsme strávili jen (tradičně) na dětském hřišti a v restauraci na obědě (taky tradičně). Chtěli jsme na pohyblivý betlém, který byl ale z technických důvodů uzavřen (v půlce června jim ho vyplavila nějaká místní povodeň), na půldruhé hodiny trvající prohlídku zámku jsme si s holkama netroufli. Tak alespoň keška pod zámkem..



Pátek jsme strávili na Jizerce, prošli se na bývalou polskou sklárnu Orle a k rašeliništím Jizerky. Nechyběla ani čvachtačka (v Jizeře i Jizerce), když se Klárce přestávalo chtít jít, vymyslel muž chůzi naboso. A zabralo to. Terezka prošla až na povinné schrupnutí si v nosičce skoro celou trasu, celkově na téhle dovolené šla velkou část po svých. Vždycky tak půlku trasy, šikulína. Z Jizerky jsem byla nadšená ještě o dost více než v zimě (a to i v zimě jsem z ní byla nadšená až kam :)). Trochu mě mrzelo, že na prý ještě o něco hezčí Velkou Jizerskou louku jsme si s holkama zatím netroufli. Byl to kus a navíc dětsky nudná široká cesta lesem, nemá cenu jim turistiku zbytečně znechucovat. Zase jindy i s chroustem číslo tři...


Večer nesměly chybět špekáčky u chalupy v Příchovicích, kam jsme se z Nového města pod Smrkem přestěhovali. Holky si nadšeně poběhaly po zahradě a každý den nás přemlouvaly ke snídani venku. Všechno pomohly nachystat a nanosit ven (a že jsme toho nosili, čajíčky, džusíčky, kakajíčka, koláčky, myslíčko, jugurtíčky - byli jsme zvyklí od Všech andělů, takže jsme zachovávali standard). Pak během pěti minut vypily své každá dva hrnky kakaa a zmizely na louce...

Výlet na rozhlednu Štěpánka kousek nad chalupou nás stál asi nejvíce psychických sil. Byl to kousek, a tak jsme po předchozích zkušenostech se vzorně ťapající Terezkou nevzali nosičku. A mrčelo se a mrčelo se. A když mrčí jedna, mrčí i druhá, aby toho nebylo málo. Když už jsem si začala myslet, že tam snad ani nedojdem, došla nás paní, která holky za jejich krásné šlapání vychválila až do nebe. A holky šly ani nemukly. Až nahoru a ani nevěděly jak. Tak se na ně musí.

Odpoledne přišla bouřka (po které nešel proud až skoro do půlnoci), pak déšť a chladno, takže už jsme stihli jen slíbený pohár v kavárně u Čápa. Terezka totiž měla ten den narozeniny. Ze slíbeného hřiště v lesoparku u Čápa jsme kvůli dešti museli prchnout a mrzelo nás to, protože to bylo hřiště dost originální Zato jsme stihli chvíli počučet na naší první automobilovou relí v životě. Krom Klárky nás to spíše znechutilo než nadchlo, Terezka mi po dvou bouračkách, co jsme viděli, při každém přejezdu bořila nos do břicha a řvala, že to nechce vidět. Blázni jsou to. A lidi, co by jim navzdory traťovým komisařům vlezli nejradši až před auto, ještě větší.


Na zpáteční cestě zastávka u Rumcajse v Jičíně, kam holky vůbec nechtěly, protože už se těšily na prázdniny u babičky a chtěly tam být co nejdříve. Nakonec jsme je ale z Rumcajsovy interaktivní galerie s pohyblivými obrázky Radka Pilaře  a ze super vodního hřiště přímo pod legendární rumcajsovou věží ani nemohli dostat. Na hřišti bylo úplně plno, každý chtěl pumpovat a točit kolem a stavět pro vodu cestičky v písku. A já byla jak jinak než nadšená, že někdo někde umí vymyslet i jiné hřiště než to klasické a že má evidentně úspěch. A taky, že jsme konečně sehnali do auta jiné audiocédéčko (jak jinak než s Rumcajsem) než šílený "Čtyřlístek a drak", ze kterého mi po týdnu už trochu šla hlava kolem..

Skvělé to bylo a příští rok jedeme zas!


1 komentář:

  1. Podařilo se mi získat svého manžela s pomocí doktora kouzel jménem dr Ajayi, když jsem zjistil, že ho okouzlila jiná žena, byl jsem velmi šťastný, že jsem kontaktoval sesilatele kouzel, protože právě díky němu jsem byl schopen získat svého manžela zpět a teď žijeme v míru. kontaktujte doktora Ajayiho za veškerou vaši kouzla, pomohl mi získat zpět mého manžela. Věřím, že vám pomůže s tím, co vás trápí. E-mail drajayi1990@gmail.com nebo whatsapp: +2347084887094.

    OdpovědětVymazat