středa 16. srpna 2017

Dva bratři (mého muže), ...

 
.. dvě svatby. Obě  letos na jaře. Každá trochu jiná, přesto podobné.

 

Markéta a Vítek (a Trix).
Červená a modrá.
Kostel v Ústí nad Labem, ale sympatický jáhen brněnský.
Origo nevěstou a ženichem po večerech vyráběné vývazky.
Puntíkovaný dort
 i sukně pro družičky.
Retro šaty nevěsty - švagrové.
Svatební oznámení jako startovní číslo,
ze startovních čísel i vyrobená girlanda. 
Prohlídka labyrintu sklepení a můj právě objevený strach ze tmy.
Noční lekce swingu protančená s Klárkou.
Makrónky Markétiny  kamarádky Markéty.
Focení v Tiských stěnách (fotograf Tomáš Nguyen)
Cestou domů Klárkou vyžádaná zastávka na svezení se pražským metrem..
 
 

Pavlína a Petr.
Jejich malá Julča.
Obřad na břehu rybníka.
Krásné květiny kam se podíváš - na stolech, na louce i v nevěstiných vlasech.
Úžasný mechový podklad pro prstýnky,
dort zdobený čerstvým ovocem.
Klárka užívající si roli družičky
(a Terezka na poslední chvíli ze své družičkovské role vycouvávající),
já poprvé v životě v roli svědka.
Fotbálek po obědě
a koupání v bazénu. 
 
 
Krásné byly obě dvě ...


pondělí 14. srpna 2017

Letní šaty last minute - návod


Chtěla jsem je ušít tak o měsíc dříve, nejlépe už v první polovině června. Povedlo se v půlce července a nafotit až teď. Příště si šití naplánuju na únor a třeba to do června vyjde :)

Střih jsem obšlehla z úžasných HM šatiček, které měla Terezka půjčené od kamarádčiných holek, když si u jejich bazénu totálně zmáchala svoje. Je děsně jednoduchý a postup vlastně taky - třeba se ještě chystáte na nějakou přímořskou dovolenou, kam se podle mě přesně hodí. Ušito máte  do dvou hodin.


Velikost těchto je asi 110 - 116 (4-5 let) , když ale střední část (40cm) o pár centimetrů prodloužíte nebo zkrátíte, můžete si velikost lehce přizpůsobit podle svých potřeb. Vše ostatní bych ponechala stejné.

Budete potřebovat:

- 60 cm látky šíře 110 cm (bavlněné plátno nižší gramáže nebo rovnou popelín)
- 30 cm gumy (šířka max. 1 cm, spíše užší)
- dvě bavlněné tkaničky do bot v barvě ladící k vaší látce



1 - vytvořte střih a při jeho obkreslování na látku (dvakrát - přední a zadní díl) přidejte 1,5 cm, na horní hraně (výstřih) 2 cm.

2 - dejte díly lícovými stranami k sobě a sešijte boky (na obrázku jsou tmavě zelené). Ideálně overlockem, stačí ale i obyčejným strojem a začistit cikcakem.

3 - založte spodní hranu šatů. Tady nesežehluji, zahýbám prsty přímo před patkou stroje. Nejprve půl centimetru, prošiju, a pak ještě jednou: o kapku více než půl centimetru.

4 - založte oblouk ve tvaru U, který vznikl sešitím předního a zadního dílu pod rameny - postupujte stejně jako u spodní hrany (jde to o kapku hůř, protože oblouk je o poznání větší)

5 - na horních hranách vytvořte založením  (2 krát 1cm) tunel. Tím provlečte gumu  - jednu na předním díle, jednu na zadním díle. Na začátku a konci tunýlku gumu k šatům přišijte.

6 - ramínka jsem umotala ze dvou bavlněných tkaniček do bot :) Svázala jsem dvě tkaničky uzlíkem, smotala každou zvlášť proti směru hodinových ručiček a pak je nechala zamotat do sebe (po směru hodinových ručiček). Vypadají tak ramínka jako bavlněný provaz, na každé straně s uzlíkem. Mám každé ramínko dlouhé asi 13 cm, raději ale šaty dítěti přiměřte a délku ramínek si určete individuálně. Přišijte ramínka na okraje výstřihu a máte hotovo.


Tahle látka mě uchvátila, je tak nápadně nenápadná, jednoduchá a geometricky negeometrická, že jsem z ní musela ušít šaty i pro Klárku. Látku jsem objednávala tady. Střih je stejný jako u těchto družičkovských (Burda 2/2006, střih 141 + kolová sukně). Jen ty modelky se čím dál tím měně chtějí fotit..


úterý 1. srpna 2017

V lese namotaná


Kolo byl pro mě po velkou část mého dětství a dospívání hlavně dopravní prostředek. Město, ve kterém jsem vyrůstala, totiž není ani tak město, jako spíše dvě velké vesnice spojené v padesátých letech továrnou na vagóny. Neměli jsme auto, já bydlela na okraji, a tak kamkoli jsem se chtěla dostat, jela jsem na kole.

Vlastně celkově byla naše rodina vždy dost "cyklo". Na kole jsme jezdili pro nákup (s velkou krosnou na zádech a brašnami), na návštěvy k tetám do blízkých měst, po hradech a zámcích v kraji a když si mě se ségrou taťka otestoval, že ujedeme s plnými brašnami několik dnů kopcovatou Vysočinou, vyrazili jsme s plnou polní i na Rakouské cyklostezky. 

Skoro vždy jsem ale jela odněkud někam. Měla jsem cíl: bližší nebo vzdálenější. A důvod k cestě.

Až když jsem poznala svého muže, začala jsem jezdit na kole jen tak. Pro zábavu. Z domu vyjet, dvě hodiny jezdit a pak se zase domů vrátit.

Taky jsem objevila horské kolo. Provoz na silnicích mi tak přestal kazit náladu a i když nejsem žádný super terénní jezdec, jízda lesní nebo polní cestou mě nadchla.

.....

Možná vám neuniklo, že v posledních letech vzniklo v Česku několik areálů takzvaných singletreků. Jde o pěšinky speciálně upravené pro horská (nebo jak mi bylo nedávno vysvětleno "enduro" kola). Stezky neboli traily jsou jednosměrné, je tak zaručeno, že se proti vám v zatáčce nikdo nevyřítí a pěším je sem vstup zakázán. Traily jsou momentálně dost populární, existují lidí (a je jich dost), kteří nikdy nejeli na kole lesem, zato mají sježděné všechny traily v republice.

Já si toto poježděníčko vyzkoušela před deseti lety v Kanadě, bohužel muž tehdy ještě asi neodhadl mé schopnosti  (nebo spíše nechopnosti) jezdit z kopce. První trail, který jsem kdy sjela (nebo spíše sešla:)) byl černý (stupňování barev je většinou stejné jako na sjezdovkách). A já byla vyděšená a odhodlaná tuto "jízdu" nikdy nezopakovat.

Když jsme na loňskou dovolenou vyráželi do Jizerských hor, kde leží jedno z nejstarších (nebo úplně nejstarší?) středisko singletreků u nás, ani mi moc nevadilo, že jsem těhotná, a že na kole bude jezdit jen muž. Vyrážel na traily ráno ještě před snídání, a tak svým ježděním vlastně ani neohrožoval náš rodinný dovolenkový program. Ukazoval mi ale fotky, mapy a pak taky zpovzdálí samotné pěšinky a mě se to přestalo zdát tak nereálné.

Čeho jsem se totiž hodně bála byly prudké sjezdy, kameny, skoky. Aby bylo jasno: jsem ten typ jezdce, který do kopce jede rychleji než z kopce. Na gympláckém cyklisťáku při výjezdu na Praděd to tělocvikář glosoval takto: "Ještě jsem neviděl nikoho, kdo tak rychle dokáže vyjet nahoru a pak tak pomalu sjet dolů". Myslím, že to nemyslel úplně jako pochvalu :)

Abych to zkrátila: slíbila jsem si loni s břichem, že až bude břicho v kočárku, nějaký ten trail si zkusím.



A dodržela jsem to. Na letošní dovolené v Rychlebských horách - projela jsem nejjednodušší (modrý) trail kolem Černého potoka. A byla nadšená. Pěšinka se klikatila lesem, který každou chvíli měnil svůj charakter, k tomu šumění potoka a nikde nikdo. Žádné skoky se nekonaly, každý průjezd nad potokem byl opatřen dřevěným zábradlím a těžší místa vykřičníkem. Trochu jako jízda zručnosti, kličkovaná mezi stromy, projížďka nádherným údolím, kde jsem se díky upravené stezce stíhala i kochat. Celkově mi tato modrá varianta připadala lehčí než projížďka lesem po turistické stezce. Nádhera.

Moje představy, že stezky budou ničit les a vypadat tam nepatřičně a nepřirozeně se taky nenaplnila. Po většinu času šlo o hliněnou pěšinku, jen místy vysypanou světlými kamínky, které v lese ničemu nevadily.

....
 
Vidnavský okruh si na Rychlebských stezkách projela i Klárka.


A takhle vypadaly ty černé varianty (na těch ale já samozřejmě nebyla, fotil muž)




Zastavili jsme se i na Lipovských stezkách v lázních Lipová (Jeseníky). Ty mě ale moc nenadchly - je to spíše sjezdovkové ježdění s na můj vkus velkým počtem klopenek. Více mě tam bavilo jezdit nahoru a kochat se výhledy.




Minulý víkend jsem si díky poukázce na půjčení celoodpruženého kola od Ježíška (díky, díky :)) a hlídání dětí babičkou a dědou (díky, díky:)) projela stezky u nás v Moravském krase. Kolo, na které bych musela hóódně dlouho šetřit, bylo skvělé a skvělý byl i doprovod mého muže, který na mě čekal za každým náročnějším "bukem". A pár takových "buků" v Jedovnicích je. Projeli jsme všechno, co se dalo.

.....

Už mi teď nepřijde nemožné (a vtipné) motat se s kolem celý den v jednom lese - protože traily jsou postaveny většinou na dost omezeném území. Nejet odněkud někam a několikrát po sobě dobrovolně vystoupat stejný kopec, abych ho vzápětí sjela. Před pár lety bych si klepala na čelo..

Asi budu vždy kolo částečně vnímat jako dopravní prostředek a "obyčejné"  turistické stezky mě na něm nikdy neomrzí. Taky už ale o trochu víc chápu lidi, kteří vyznávají tuto trailovou cyklistiku.

Na těchto stezkách je totiž zkoncentrováno vše, co je na ježdění na kole terénem nejzajímavější. 

A to mě, a nejen mě,  ba :)